Adaptační kurz studentů vlašimského gymnázia

Přišel měsíc září. A spolu s ním pro nás, studenty z 1. A, 1. B a žáky z primy čas nástupu na novou školu. Když jsme se dali jako třída dohromady, moc jsme toho o sobě vzájemně nevěděli. To se ale brzy změnilo na adaptačním kurzu, který se konal od desátého do jedenáctého září ve Vrábově u Českého Šternberka.

Po příjezdu jsme byli ubytováni v dřevěných chatkách po dvou, nebo ve srubu po šesti. Zhruba hodinu po příjezdu si nás po třídách rozebrali instruktoři a začali jsme s prvními aktivitami, během kterých jsme se pomalu začínali poznávat.

Protože bylo celé dopoledne příjemné počasí, pohybovali jsme se venku. Program trval přibližně do dvanácti hodin, kdy nám instruktoři dali čas na oběd a odpočinek. Po pauze následovala další vlna her, z nichž nejzajímavější byla cesta přes lanovou dráhu, která byla schovaná v lese v blízkosti areálu.

Odpoledne se naneštěstí zhoršilo počasí a nám nezbývalo nic jiného, než přesunout program do budovy nad jídelnou. Právě tam jsme se, dle mého názoru, teprve pořádně seznámili, protože jsme museli kolektivně rozhodnout a každý zde projevil svůj názor a charakter.

Když přestalo pršet, dostali jsme svačinu a také nový úkol: během asi hodiny secvičit představení na téma Červená Karkulka. Před večerkou jsme hru s velikým úspěchem předváděli ostatním.

Další den po snídani jsme se sešli na plácku před sruby a zahráli si první hru. Spočívala v tom, že jeden člen skupiny, do kterých nás rozdělili, vyběhl, aby co nejrychleji nalezl instruktora, jenž se nalézal kdesi v areálu. Když k němu člen skupiny doběhl, instruktor mu řekl kód, který měl nakreslit. Když skupina uhodla, co je na obrázku nakresleno, vyběhl další. Tato aktivita byla fyzicky náročnější. To jsme ale netušili, co nás čeká po ní. Byla to modifikovaná verze hry Člověče, nezlob se, při které jsme pro postup museli plnit různé úkoly. Nebylo divu, že když nás několikrát vyhodili, přestávali jsme hrát znaveni zbytečným bojem.

Po těchto hrách, obědě a pauze přišel čas posledních aktivit a konečného vyhodnocení. Poté jsme se sbalili a v autobusech vyrazili zpět do Vlašimi.

Na závěr bych chtěl poděkovat našim instruktorům, kuchařkám a dozoru, zejména pak paní profesorce Hronové za to, že s námi po celý kurz byla a zapojovala se do her. Účel splnil adaptační kurz výborně. Ve třídách se již vzájemně známe a jsme připraveni kolektivně zvládat všechny problémy, které nás na naší společné cestě studiem čekají.

Za studenty 1. ročníků                                                              Jakub Bína