Čerti, snězte si mě!

(umělecké vypravování)

Přijde pátý prosinec a každé dítě ví, že je tu den Z – zúčtování. Tak jako každoročně spustí „Polámal se mraveneček“, za perník a půl kila mandarinek naslibují hory doly a ví, že na rok je to zase v suchu. My jsme se ale společně se svatomikulářskou delegací do určité doby setkávali poněkud častěji. Noc co noc za zavřenými víčky běžel mi jeden a ten samý sen.

Jela jsem si to na svém „supr čupr“ kole, které ztratilo svou brzdovou páčku, dřív než jsem při své první jízdě stačila dvakrát šlápnout do pedálů. Blížila jsem se k Šandovic zahradě, ona a lampa na druhém konci ulice vytyčovaly můj svět. Dál sama ani krok! Už jsem se otáčela. Jen jak jsem odlepila oči od země a podívala se před sebe. Stáli tam! Nepřišli v míru! Šlapa jsem. Chtěla jsem šlapat. Mozek křičel: „Hned!“ „Teď!“ „Pryč!“ Bez odezvy. Viděla jsem sama sebe. Všechno kolem se zastavilo, jen oni se blížili blíž a blíž.

Z kola jsem spadla. Zkoušela jsem běžet. Čím víc jsem se snažila, tím pomaleji střídala noha nohu. Prosmýkla jsem se našimi vrátky. Snažila jsem se je dovřít. Železné trubky plotu se rozčinčely společně s řetězy kolem pasu pekelníků. Už jen pár metrů. Proklouznout a otočit klíčem. Pevně jsem se do dveří zapřela a sahala po svazku klíčů. Dveře se rozletěly a najednou nebylo kam utéct. Obestoupilo mě tucet rarachů. Mikuláš tam jen stál a neudělal vůbec nic. Ten zrádce! Já přeci nejsem zlá. Nezlobím, ne víc než ostatní! Tak proč? K čertu!

Zahalili mě svými plášti a já se ocitla v samotném pekle. Obyčejně jsem pak skončila v obrovském kotli a dřív než jsem stačila pocítit žár šlehajících plamenů, probudila jsem se s očima plnýma slz.

Tenkrát to ale bylo jinak. V mojí režii! Řekla jsem si, chcete zlou holku, tak ji máte mít.

Zamknout se mi tenkrát opět nepodařilo. V obležení svých zhmotnělých strachů jsem sebrala všechnu sílu a postavila se jim. „Dneska se tě nebojím, ty příšero!“, vykřikla  jsem a vycenila na jednoho z nich svůj už dost prořídlý mléčný chrup. „Tak si něco zkus. Třeba si mě sněz. Já stejně vím, že jsi jen jako.“

Za každého mluví nejvíce činy. Abych tedy doložila svoje slova a nevypadalo to jen, že se chystám kandidovat, kousla jsem nejbližšího rohatého do nohy. V některých mých snech mě dost mrzelo, že jsem ochuzena o počitky chuťové, čichové a další. Nikoli v tuto chvíli. V puse s chlupatou nohou stoprocentně bez chuti a zápachu jsem se rozloučila se svou cyklicky se vracející noční můrou. Už nikdy se nevrátila. Tam dole mě asi moje pověst předchází.

Vendula Jankovská, Gymnázium Vlašim, 4.A